Alexandr z Milétu (6 století před občanským letopočtem) tvrdil, že podstatou bohů a všeho co existuje, je nekonečná a netělesná živá substance - apeiron (ἄπειρον).
To zda se jedná o jeho myšlenku, nebo zde je tato myšlenka převzata ze starobylých indických knih je pro nás v tomto případě nepodstatné.

Myšlenku apeironu převzali neoplatonici, kteří ho nahradili podobnou abstrakcí - absolutem.
Absolut ze sebe vydává duchovní substanci tvořící sféry. 
Tento proces neoplatonici nazývají emanace.

Čím více jsou sféry vzdáleny od svého zdroje, tím se stávají hrubšími; nejhrubší substance tvoří hmotný svět.

V dobách raného křesťanství se začal šířit gnosticizmus (od řeckého slova gnozis - γνώσις - vědění).
Tato nábožensko-filozofická doktrína v sobě spojuje křesťanské myšlenky, východní mysticizmus a řeckou filozofii.
Gnostici učili, že podstatou veškeré existence je nekonečná, nepoznatelná a netělesná, ale živá božská úplnost - pleroma - πλήρωμα.
Z pleromy jsou zrozeny eony - jakési vesmírné síly, které jsou současně abstraktní nehmotnou skutečností a živou bytostí.
Abstraktní nehmotné skutečnosti (jako například věk, logos - slovo, úsudek, moudrost, síla, atp.) se u gnostiků stávaly osobami a mytologickými bytostmi.
Kromě toho gnostikové vyznávali dualizmus.   
Podobně jako staří Peršané (zoroastriáni) věřili gnostici v existenci dvou bohů, jednoho dobrého a druhého zlého.

Kabalistický Ejn Sof je obdobou řeckého apeironu, absolutu neoplatoniků a pleromy gnostiků.
Jednoduše řečeno, jedná se o nehmotnou modlu, ukradenou z pohanského chrámu a pojmenovanou hebrejským slovem Ejn Sof (Nekonečný).
Ejn Sof (podobně jako apeiron nebo pleroma) je živou substancí; a substanci jen velmi těžko můžeme vnímat jako boha.
Ne náhodou přebývá Ejn Sof podle kabaly Izáka Lurii na dvorcích, zatímco parcufům - Atika Kadiša (Svatý Stařec), Zeir Anpin (Malá tvář) a Malchut (Královna) - jsou zasvěceny sobotní chvalozpěvy.
V těchto chvalozpěvech se Luria obrací k jednotlivým parcufim jako k samostatným bytostem, píše G. Šolem (6, str. 92).
Jako k samostatným bytostem, tedy v podstatě jako k bohům.

Tak jako neoplatonický absolut vytváří pomocí emanace (vyzařování tvůrčí energie) sféry a tak jako pleroma gnostiků vytváří zóny, vytváří i jejich židovská obdoba Ejn Sof pomocí emanace (v kabale je označována jako Acilut) sfiroty, které jsou obdobou sfér a zón.

Také sfiroty představují abstraktní nehmotné skutečnosti (moudrost, porozumění, soucit, síla, krása, věčnost atd.) a zároveň bytosti různého (tedy mužského nebo ženského) pohlaví.
Kabalisté tvrdí, že je celkem deset sfirot; formálně se jedná o atributy kabalistického božstva, nebo přesněji o jeho hypostaze.
A tak zde máme deseti-jediné kabalistické božstvo.

Kabala rozlišuje 10 sfirot: Keter elion (Nejvyšší věnec, koruna), Chochma (Moudrost), Bina (Porozumění), Chesed (Milosrdenství), Gvura (Síla) nebo Din (Soud), Rachamim (Soucit) nebo Tiferet (Krása), Necach (Věčnost), Hod (Vznešenost), Esod (Podstata), Malchut (Království), jedna z ženských potencí (sexuálních sil).
Omezený intelekt kabalistického mudrce není schopen pracovat s abstraktními skutečnostmi a pojmy, proto se Zohar uchyluje k pojmům antropomorfním.
Sfiroty odpovídají podle kabalistů orgánům lidského těla, například Chesed je pravou rukou, Gvura je levou rukou, Tiferet je trupem, Necach a Hod jsou nohy a Esod je pohlavní orgán.
Skrze sfiru Esod je vykonáván zivug (pohlavní styk) mezi ženskými a mužskými formami kabalistického božstva. 

Sefiroty se obvykle zobrazují jako strom.
Sefiroty umístěné na pravé straně stromu (Chochma, Chesed a Necach) a také parcuf Zeir Anpin (o kterém již byla řeč) jsou mužskému typu, patří k silnému pohlaví.
Sefiroty umístěné na levé straně stromu (Bina, Gvura a Hod) a také Malchut jsou ženského typu.
Také toto rozdělení je inspirováno gnostiky, jejichž zóny se dělí na ženské a mužské.

V Zoharu se objevuje ještě jedna mytologická postava, a to Adam Kadmon, tedy proto-člověk, ohromný humanoid, jehož oči, nosní dírky a čelo vyzařují světlo.
Někdy je ztotožňován s Logem Filóna Alexandrijského.

Adam Kadmon je označován za první dítěte emanace (Acilutu), jindy je ztotožňován se sefirou Keter, a jindy jako souhrn deseti vyšších sefirot.
S Adamem Kadmonem se ještě setkáme, až bude řeč o Ševirat ha-kelim - rozbíjení nádob a o Tikun - procesu nápravy, během něhož vznikli parcufové - tváře.

Kabala rozlišuje 4 světy (olamot): olam Acilut (svět emanací), olam Berija (svět stvoření), olam Jecira (svět formování) a olam Asija (svět konání).
Tímto způsoben překládá názvy kabalistických olamot v knize Fragmenty z knihy Zohar M. Kravcov.

Zde jsou některé další výrazy užívané v kabale: ozen, chotem, pe (ucho, nos, ústa), galgalta (lebka), ejnaim (oči), garon (hrdlo), cháze (hruď), beten (břicho), kaved (játra), tabur (pupek) atd.
Jedná se o části těla kabalistického božstva.
Zvláštní roli v kabale hraje plnovous jedné z kabalistických tváří - Aricha Anpina alias Atika Jomina, tedy Starého dny.

Šolem ve své knize píše: Představa sefirot, jako částí těla mystického anthropa * vede k anatomické symbolice, která se nezastaví ani před těmi nejdivočejšími obrazy. Tak například různé formy pnovousu Starého dny symbolizují různé odstíny Božího soucitu (6, str. 21).

* Anthropos ἄνθρωπος - řecky člověk

Vousům plnovousu (searot dikna) Starého dny (parcuf Arich Anpin) je dáván zvláštní význam.
Kabala rozlišuje 13 částí ** plnovousu (kotlety, knír,....); pomocí těchto vousů dochází k přenosu k parcufům na nižší úrovni božského světa (Aba - Otec a Ima - Matka).

** 13 je v židovské mystice posvátným číslem

V knize Kabala - tajné židovské učení se nalézá tabulka, která vysvětluje vztah jednotlivých slov modlitby Tašlich s 13-ti různými částmi plnovousu Aricha Anpina (tuto modlitbu odříkávají ortodoxní židé během svátku Roš ha-Šana). 

Slovům MI ÉL KÁMOCHÁ (Kdo je Bůh jako Ty, to znamená Kdo ti je podoben) odpovídá část plnovousu Aricha Anpina od ucha k bradě, tj. tzv. kotlety; slovům NOSÉ ÁVON (kdo snímá nepravost) odpovídá knír Aricha Anpina atp. 

Částem plnovousu Zeira Ampina (božského syna) odpovídají svatá slova Druhé knihy Mojžíšovy (34:6-7), která zmiňují milosrdenství a trpělivost Věčného, odpuštění hříchů; a která se obvykle pronášejí při vyndávání svitků Tóry ze svatostánku.  
Tím se modlitba mění ve hloupé zaklínadlo adresované vousatým božstvům kabaly.

Modlící se člověk jednotlivými slovy modlitby ovlivňuje jednotlivé části plnovousu Aricha Anpina a Zeira Anpina, což způsobuje šíření světla a mazal - štěstí (3, str. 115-166).
Nejedná se jen o znásilnění zdravého rozumu; ale i vydávání hlouposti a tuposti za moudrost.
Je to zneuctění slov modlitby, je to výsměch slovům modlitby, je to hanobení slov Tóry.

Je zcela jasné, že takové hanobení nemohlo zůstat a také nezůstalo bez trestu.
Komunity infikované kabalou se staly prokletými, odsouzenými k ponížení a k pronásledování, a často i k úplnému zničení.

Tvůrci kabaly vytvořili svá božstva tak, aby se podobala člověku, a obdařili tato božstva svým primitivním intelektem.

Člověk je považován za mikrokosmos - malinký svět, kabalistické božstvo je považováno za makroanthoropos - obřího člověka.  

Jak píše Šolem, antropomorfismus v luriánské kabale jednoznačně zvítězil: k tak silnému polidštění božstva ještě nikdy nedošlo (6, str. 89).
Kabalistické tváře - parcufové se rodí jako důsledek zivugu (pohlavního styku), stávají se plodem a prochází vývojovými stádii plodu, dětstvím, adolescencí a dospělostí.
Z výše popsaného je zřejmé, že na parcufy a sefiry se nemůžeme dívat pouze jako na hypostáze jednoho kabalistického božstva, ale i jako na samostatné jedince.

Týká se to zejména Zeira Anpina, označovaného také jako Stvořitel, Král a Kadoš baruch Hu a jeho nukvy (manželky) Malchut, označované také jako Šechina, Královna a Matronita (paní).
Šolem popisuje vztah mezi Zeirem Anpinem a Malchut jako posvátné manželství Krále a Královny.  

Z těchto mystických představ, píše Šolem, jsou nepříjemně cítit bohové a bohyně minulosti (6, str. 35).  
Tuto skutečnost zdůrazňují kritici kabaly jako důkaz její pohanské podstaty (6, str. 199). (Týká se to zejména práce jemenského učence Jichji Kaficha Milchamot ha-Šem).

Je velmi pravděpodobné, že čtenář zatím nepochopil jaký je rozdíl mezi sefirotami a parcufy; vyjasní to ale následující výklad.
V kabalistické literatuře je sefira a parcuf vzájemně zaměnitelný pojem. 

A čím obohatil Zohar Izák Luria?
Zavedl tři nové pojmy: Cimcum et acmo, Švirat ha-kelim a Tikun.
Cimcum et acmo - samo-stažení Ejn Sofa, nekonečné božské substance, která do tohoto samo-stažení zahrnovala celý prostor, a nyní se rozhodla stěsnat se, aby uvolnila místo emanujícím sefirotám.  
Při emanaci došlo k rozbití nádob, po kterých teklo emanační světlo.
To je švirat kelim - rozbití nádob.
Z úlomků těchto rozbitých nádob vznikly klipot (skořápky), ve kterých jsou jiskry božského světla smíseny se silami zla.
Poté nastal tikun - náprava vzniklého chaosu a oprava poškozených sefirot.

Tikun realizoval Adam Kadmon, a to tak, že vyzařoval světlo z očí, nosních dírek a čela. 
Výsledkem tikunu byla proměna sefirot v parcufy (tváře).

Vzniklo 5 parcufim.

Sefira Keter se přeměnila v parcufa Aricha Anpina (Dlouhá Tvář alias Trpělivý).
Tento parcuf je totožný s parcufem Atikem Jominem (Starý dny), který je také známý jako Atika Kadiša (Svatý stařec). 

Mužská sefira Chochma se přeměnila v parcufa Aba (Otec), a ženská sefira Bina v parcufa Ima (Matka).

Šest sefirot (Chesed, Gvura, Tiferet, Necach, Hod a Esod) se přeměnilo v jednoho parcufa Zeir Anpin (Krátká Tvář alias Netrpělivý).

Ženská sefira Malchut přeměnila v samostatného parcufa stejného jména.

To co Izák Luria vnesl do kabaly, není úplně originální.
Myšlenku cimcum, tedy smrštění či stažení se božstva, můžeme najít v krátkém pojednání sepsaném v 13. století, které je v současné době uloženo v Britském muzeu.
Toto pojednání, podle Šolema, posloužilo Izákovi Luriovi jako předloha pro jeho mýtus o cimcum; samozřejmě, Ari spojil tento mýtus s poněkud jiným příběhem (6, str. 78).  
Mimo to, myšlenku smrštění či stažení se božstva najdeme v gnostické Knize velkého Logosu, která se dochovala v koptském překladu (6, str. 83).
Koptové jsou egyptští křesťané a zakladatel luriánské kabaly žil v Egyptě do doby než se přestěhoval do Safedu; Luria žil v Egyptě jako poustevník na nilském ostrově Džazirat al-Rawda, kde studoval mystické knihy.
Nelze vyloučit, že mezi těmito mystickými knihami byla i Kniha velkého Logosu.
Samozřejmě se jedná pouze o spekulaci.

Něco podobného lze tvrdit i o koncepci rozbíjení nádob (švirat kelim) a nápravy (tikun).
Obě tyto koncepce můžeme podle Šolema najít v mýtech gnostiků, i když v poněkud jednodušší formě, než je tomu v luriánské kabale.

Šolemův názor i jeho ohleduplné poznámky týkající se Zoharu a luriánské kabaly jsou pro nás velmi důležité, neboť o Zoharu píše s velkým zalíbením a označuje ho za jeden z nejpozoruhodnějších děl židovské a světové mystické literatury (Základní proudy židovské mystiky, část 1, strana 279).
Šolem je v pozici obhájce Zoharu, který ostře kritizuje historika Graetze a jiné kritiky této knihy bajek, za to, že zcela ignorují vzkříšení mytologie v srdci mystického judaizmu (6, str. 37).
Vzkříšení mytologie v srdci mystického judaismu - výstižněji už to nelze vyjádřit!

A co měl Šolem na mysli?

Možná chtěl zdůraznit, že židovský mysticismus je mnohem starší než Zohar, a že otevřeně pohanské představy můžeme najít již v midraších a agadě, a že judaismus vždy inklinoval k mytologii, a že vznik kabaly a její hlavní knihy Zohar byl nevyhnutelný.
A že mytologie dřímala v srdci mystického judaismu a za daných historických okolností se probudila, tj. zrodil se Zohar.

Jaký je výsledek činnosti Izáka Lurii a jeho přívrženců?

Všechny spekulace o sefirách a parcufech, a snaha z nich sestrojit sochu božstva, vedly ke vzniku nového pohanského náboženství, které ze Sinajského judaismu ukradlo Přikázání, zákony, liturgii a dokonce i Svaté Jméno, a to pouze proto, aby vše bylo zasvěceno pohanskému božstvu; pohanskému božstvu desetijedinému v sefirách nebo pětijedinému v parcufech.
Tato jedinost je ale pouhou mystifikací.

Ve skutečnosti se jedná o jakousi konfederaci bohů, majících lidské vlastnosti a pudy.
Bohové se rodí, rostou, dospívají, jsou mužského nebo ženského pohlaví, žení a vdávají se a mají pohlavní styk.  

Všechny pokusy luriánské kabaly popsat theogonický * vývoj Boha pomocí stádií lidského života si kladou za cíl vytvořit novou koncepci bytostného Boha, výsledkem těchto pokusů bylo stvoření nové formy gnostického mýtu. Bylo by zbytečné tuto skutečnost skrývat (6, str. 89).  

* Theogonie (Θεογονία odvozeno z řeckých slov theos - bůh a gonia - zrození) názory na původ, vznik, zrození bohů a světa. Termín theogonie se vztahuje pouze k pohanským bohům. Užitím tohoto termínu Šolem nechtěně definuje luriánský judaismus jako pohanství.

Ze Šolemových slov vyplývá, že záměrem Ariho bylo přetvořit vágní nezosobněnou substanci Ejn Sof v božskou bytost.
A to je důvod proč se Ari uchýlil k antropomorfním obrazům a představám.
Stvořit zosobněného Boha se sice Izákovi Luriovi nepodařilo, podařilo se mu ale stvořit nový gnostický mýtus.
Pohanský charakter luriánské kabaly je naprosto zřejmý; Ariův úspěch tkví zejména v tom, že přidáním parcufů (obrazů, tváří) do kabaly zásadně modifikoval židovský neoplatonismus.

Parcufim jsou ještě pohanštější než neoplatonické sféry a dokonce pohanštější než kabalistické sefirot.
Parcufim jsou modly, i když nehmotné.
A pokud tyto modly připomínají lidi, pokud se rodí, rostou, žení a vdávají se, tj. mají svůj osobní život, jsou to pohanští bohové.
To musí být každému jasné.

Kabalistický judaismus je avoda zara, uctívání jiného boha, nebo přesněji jiných bohů.
Hlavním hrdinou kabalistického mýtu je Zeir Anpin a jeho nukva Malchut.
Luriánská kabala označuje Zeira Anpina jako Stvořitele, Krále a Svatého blahoslaven budiž On.
Kabalistický judaismus je judaismem pouze zdánlivě.
Kabalistický judaismus je jako parazitická vosička, která naklade vajíčko do těla housenky; a jejíž larva po vylíhnutí vyžírá housenku zevnitř, dokud ji zcela nevyžere a z housenky nezůstane pouze pokožka.
To samé se stalo současnému ultra-ortodoxnímu judaismu.
Běžný věřící, který nic neví o mysticizmu či kabale, žid, jehož víra je upřímná a prostá, který nemá ponětí o existenci Ejn Sofu, Zeirovi Anpinovi, který nic neví o sefirot a parcufim, který se řídí pouze Pěti knihami Mojžíšovými, a který uctívá Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, ne božstva Izáka Lurii, pouze takový žid vyznává pravou víru.

Takový žid je svědomím a ozdobou našeho lidu.
Ne nějaký kabalistický mudrc, nebo mladík, jehož názor byl zformován v mystické ješivě, ti jsou odpadlíci od víry, renegáti.